Nomenologie
♥
(význam a původ jmen a příjmení = pečlivá volba vhodné kombinace může vám v mnohém zkvalitnit život)
V čem vám můžeme být nápomocní a máme v tom bohaté osobní i profesní zkušenosti?
– pomoc s volbou šťastného jména pro očekávané miminko (vliv na životní cestu a zdraví)
– pomoc s volbou nebo úpravou jména či příjmení pro oficiální změnu na matrice (změna původního – rodného jména/příjmení nebo manželského příjmení)
– pomoc s výběrem příznivého společného příjmení partnerů před svatbou (vhodnost pro oba vzhledem ke zdraví a životní cestě, možnost zvolit zcela nové příjmení)
– pomoc s posouzením kombinace jména a příjmení po rozvodu a potřebě změny (pro vnitřní vyrovnanost, štěstí a zdraví)
– výpočet šťastného dne svatby, který ovlivňuje partnerský život (vliv na životní zkoušky v rodině)
– výpočet vhodného názvu firmy a termínu zahájení podnikání (pro úspěch a soulad s majitelem)
♥ ♥ ♥
Nomenologie
– cesta k poznání sebe i jiných
podle významu jména –
Nomenologie jako prastará vědní disciplína, která nahlíží do hloubky rysů lidské osobnosti, povahy a úspěšnosti na základě křestního jména. Vychází z psychologie a sociální psychologie, antropologie a antroponomastiky (nauky o lidských jménech). Její počátky se tradují již od dob byzantského císaře Nikeforose I., kde navazuje na prehistorické lidské zkušenosti, obyčeje a zvyky. Jak předkládají její dávné kořeny, užívala se nomenologie již v Antice (řecká civilizace), v době helénismu, tedy kolem 4. století před Kristem, kde se postupně rozšířila do většiny zemí kolem Středozemního moře i na Blízký východ. V antickém Římě vzniklo pojmenování césar a slovo král je odvozeno od jména Karel (panovníka Franské říše). Nový rozkvět nomenologie lze datovat od druhé poloviny 20. století díky francouzskému badateli Prof. Pierru Gaultierovi, vycházející ze zápisků byzantského císaře Nikefora I.
Podle historie byla nomenologie velice významnou, měla bohaté tradice a i v dnešní době je to velice hodnotný pramen poznání o křestních jménech.
V naší zemi se nomenologie téměř nepoužívá, přesto, že v jiných národech její obliba a význam postupně stoupá. Nomenologie se užívá dnes i v aplikované psychologii, penologii (trestném řízení), pedagogice a vůbec všude tam, kde je žádoucí vytvořit si co nejpřesnější a nejvšestrannější obraz o někom podle celé řady znaků jeho osobnosti. Člověk si nese celý život nejen energii svého data narození, které je neměnné, udává životní cestu a úkol současné inkarnace, ale také vliv svého jména, jako opakující se mantru či zvuk při oslovování a jeho významem usnadňující nebo naopak ztěžující životní úkol nositele i přesto, že je to dar od rodičů. Každé písmenko má svůj numerologický potenciál a každé jméno svůj nomenologický potenciál. Při poznávání a výkladu osobnostních rysů člověka podle jména je nutné znát i numerologickou podstatu písmen a jejich kombinace.
Jméno je tedy osud.
Změníme-li si jméno, můžete do jisté míry ovlivnit – změnit i svůj osud, tedy usnadnit si nebo naopak ztížit cestu k naplnění svého životního úkolu v současné inkarnaci. Chceme-li si tuto cestu usnadnit, musíme znát svůj životní úkol a dispozice k jeho dosažení, což se neobjede bez poznatků z astrologie a numerologie. Teprve potom má smysl měnit si jméno, jinak si můžeme ještě víc ublížit.
V této souvislosti je důležité apelovat na snoubence, kteří stojí před uzavřením manželství, na tradiční přejímání manželova příjmení, což může v nevhodném případě způsobit katastrofu. Tak jako si dnes novomanželé nechávají vypracovat předmanželské smlouvy a znají navzájem svůj zdravotní stav, tak by si měla nevěsta, pokud hodlá přijmout manželovo příjmení, domluvit konzultaci u dobrého numerologa. Změnou jména nebo alespoň jeho vhodnou úpravou lze skutečně významně ovlivnit osud a ledacos si v životě usnadnit. Chce to však trpělivost a zbavit se předsudků typu jak to vysvětlím rodině a lidem, co tomu řeknou v práci a podobně. Nikomu nic vysvětlovat nemusíte, vaše jméno jste vy sami.
Jméno by mělo cestu k životnímu úkolu nejen usnadňovat, ale zároveň svého nositele reprezentovat, zvukomalebně souznít s příjmením a samozřejmě by se mělo svému nositeli líbit. Není jednoduché splnit všechny tyto předpoklady, ale ne nemožné.
Pokud se rodiče nemohou rozhodnout pro výběr jména pro své nenarozené dítě, je dobré vnímat intuicí a svému nenarozenému potomkovi více naslouchat. Děti totiž často dělají to, že před narozením vnuknou myšlenku volby svého jména rodiči. Čistá a dosud nezatížená duše ví přesně, co potřebuje a umí dát včas rodičům znamení.
I staří Egypťané velmi dobře znali vliv jména na osobnost člověka a proto dospívající děti dostávaly automaticky s novým, měnícím se tělem, myšlením a projevy i nové jméno, které posilovalo, formovalo i krášlilo novou dospělou lidskou osobnost. Staré dětské jméno se stalo nepotřebným a nesmělo se už vyslovovat. Mohlo se však použít k pojmenování nějakého předmětu, hračky nebo ozdoby, které připomínaly dětství.
♥ ♥ ♥
Při výběru jména by měli rodiče věnovat pozornost podstatným souvislostem (jazykovým, psychologickým a sociálním). Je vhodné si uvědomit, že v běžném životě používáme nejen křestní jméno, ale dost často ve spojení s příjmením. Je potřeba proto posoudit dvě skutečnosti (znění jména / melodii při vyslovování slabik), zda jméno s příjmením se dobře vyslovuje a (význam a původ jména), tedy jakou energii nese od prvotního majitele, pro kterého bylo jméno vytvořeno. Jména s přílišným nakupením souhlásek se špatně vyslovují, takže pokud vlastníme takové příjmení, volba křestního (rodného) jména pro dítě by měla být bez spojení souhlásek, aby nevznikl jazykolam. Taktéž je důležitá i významová nebo psychologická blízkost / soulad obou jmen. Většina českých příjmení vznikla z přezdívek či z prvotních příjmi a tato současná příjmení nejsou významově ani zvukově nijak vznešená. Proto není vhodné před posměšné (úsměvné) příjmení připojovat vznešené křestní jméno. To bychom dítě odkázali k posměškům a škodolibým poznámkám.
Jméno svého nositele prezentuje, vibračně ovlivňuje celou jeho osobnost a proto někdy může jeho sociální smysly silně narušit. Proto když rodiče si dítěte neváží a neuvážlivě, nahodilé zvolí bez rozmyslu jméno pro svého potomka pod vzplanutím nějaké postavy z televizní inscenace či podle nějaké celebrity, je vidět, že nemyslely na blaho dítěte, ale na vlastní podnět momentální nadšenosti.
Další otázkou k zamyšlení je, zda si zvolit jméno české nebo cizí. Ještě v 19. století bylo běžné, že četná česká jména byla zapisována německy. Dnes je dobré se držet i těchto principů, že cizí jména dávat pouze s českými povolenými pravopisnými obměnami. Je dobré si uvědomit, že jméno dáváme dítěti na celý život, proto při jeho výběru není správné podlehnout neuváženým rozhodnutím, náhlým nápadům, módním trendům či snaze co největší odlišnosti.
Citát paní Miloslavy Knappové (česká jazykoznalkyně) :
„Snaha vymanit se z určité všednosti a dát dítěti jméno, které se v okolí ještě nevyskytuje, je jistě pochopitelné. Je ovšem třeba zvážit všechny okolnosti, všechna pro a proti, která s volbou nově přejímaného jména, působícího v českém prostředí cize a nápadně, souvisejí. Posoudit, zda důvody pro volbu jsou natolik závažné, že překlenou i nevýhody, které z ní dítěti vyplynou. Čím výjimečnější a neobvyklejší jméno volíme, tím pečlivěji je tedy třeba jeho výběr zvažovat, abychom potomkovi neuškodili, ale vhodným způsobem prospěli.“
Nomenologická volba jména
Velice důležitým podnětem pro zvažování je nomenologická hodnota jména, to podstatné, co jméno samo v sobě nese (např. VIKTOR = ze slova vítězství, nese v sobě touhu po dosažení vítězství).
Jméno člověka je důležitou součástí lidského života, ovlivňuje nás svým významem a z jazykovědného hlediska by mělo dobře plnit svou společenskou funkci, mělo by být vhodně zvoleno, zapsáno a také užíváno.
Každé jméno má jistý vnitřní náboj a svou energii nositeli umožňuje a usnadňuje, aby některé vlastnosti více zdůraznil a projevil. Podstatnou úlohu také má, jak je člověk geneticky vybaven, k čemu byl v dětství veden, jaké životní vzory si našel, jaké vlastnosti a schopnosti v něm upevňovalo vzdělání a prostředí. Vztah jména a člověka, který ho nese, je vztahem dvojsmerným. Nesmíme však zapomenout, že náhodnost či příležitostnost výběru jména a volba jména podle módních trendů nemá s pravidly nomenologie nic společného. Nomenologie nerozlišuje dobrá či špatná jména, ale rozlišuje jména „silná“ a „slabá“, přičemž ne vždy je silné jméno pro svého nositele prospěšné a slabé jméno neprospěšné. Silná jména jsou taková, která mají silný nomenologický potenciál a značnou energii. Za taková jména jsou pokládaná jména náčelníků, která byla kdysi při iniciativních obřadech udílena budoucím vůdcům, knížatům, panovníkům, a která vyjadřovala vladařský či mocenský projekt. Týkalo se to jmen řeckých, germánských či slovanských (Alexandr, Otakar, Richard, Eduard, Ludvík, Vladislav, Břetislav, Václav, Vladimír, Jiří, Josef, Jakub, Jan, Matěj, Teodor, Bohdan, Adam). Mezi nomenologicky silná jména žen patří (Eva, Alžběta, Marie, Anna). Slabými jmény jsou především jména taková, která nic významného nehlásají ani nežádají, nenesou žádné poselství, ale pouze konstatují nějakou skutečnost (Bruno, Agáta, Emil, Lada, Ondřej, Miloš).
Jméno svým vytvořením původně slabé se může stát silným díky svému významnému nositeli (František, Anežka).
Silné jméno sice hodně nabízí, ale také hodně od svého nositele vyžaduje, např. vrozené osobnostní předpoklady (inteligenci, charakterové vlastnosti), předpoklady získané v rodinném a společenském prostředí, vzory, výchovu, vzdělání. Silné jméno je pro svého nositele velký úkol a dostat tomuto úkolu není vždy snadné. Pokud jméno s nositelem přirozeně vnitřně nerezonuje, nositel nemá vlastní nezávislou kapacitu, tak rovnováha se naruší a energie jména se obrátí proti svému nositeli. Nomenologická energie působí jako voda či oheň, proto může sloužit i uškodit. U nositele velmi silného jména, který pro ně není disponován se může vyskytnout nerovnováha psychického stavu, agrese, neúspěch, méněcennost apod.
Naproti tomu nomenologicky slabší jméno, které předpokládá spokojený, šťastný a klidný život, morální hodnoty, meziosobní vztahy, způsob chování apod., nepřináší svému nositeli žádnou výraznou energii, která by ho popoháněla k velkým činům a nedává příliš vyniknout, ale umožní mu život bez větších životních krizí a problémů.
Výchovou, rodinným prostředím, vzorem chování, hodnotami, požadavky na dítě a podvědomým vštěpováním návyků, si dítě přisvojuje jednotlivé nomenologické energie svého jména a současně se postupně uvolňují jeho charakteristické složky a některé naopak se potlačují. Děděním jména z rodiče na dítě se posilují rysy nomenologické energie a hlavně, vlivem stejnojmenného rodiče a dítěte vzrůstá předpoklad, že jméno a jeho nositel budou vytvářet organickou jednotu v dobrých i špatných vlastnostech. Takže pak hodně záleží na tom, zda rodič, po kterém bude dítě nosit zcela totožné celé jméno je vyrovnanou a zdravou osobností s pozitivním přístupem k životu, nebo naopak má mnoho rodových duševních či fyzických zátěží, které řeší celý život. Dítě totiž přebírá energeticky vše dvojnásobně, takže programový otisk rodiče bude nosit i ve svém osobním životě. To je potřeba si dobře rozmyslet a někdy vlastní ješitnost dát stranou.
Záměr nomenologie
Jméno patří svému nositeli. Je to vzájemné působení jednoty, které ho ovlivňuje a usměrňuje. Dříve člověk dostával jméno až ve věku, kdy již některé své předpoklady mohl projevit a jméno s ním tedy vstupovalo do blízkosti. V dnešní době z tohoto hlediska v sobě jméno nese spíše jistý záměr těch, kteří ho volí a snaha jménem čehosi dosáhnout, cosi podpořit a posílit, tím nabývá složitější podobu. Podle nomenologie i tento záměr má schopnost působit na vývoj, povahu, osobnostní rysy a cílové zaměření svého nositele ovlivnit.
Zvlášť vyhraněná osobnost, která se velmi zřetelně projevila v kladném či záporném smyslu, působí totiž zpětně na jméno samotné, zesiluje či zeslabuje některé jeho znaky. Z původního prostředí jména, z toho jak bylo užíváno kdysi, mu noví nositelé v dlouhodobém vývoji zakódují či dodají jiné významové rysy. Tuto skutečnost vyjádřil již na rozhraní 8. a 9. století byzantský císař Nikeforos I. , když napsal, že pokud chceme vědět, čím jméno je, musíme nejdříve vědět, čím kdysi bylo a jakým životem v průběhu času procházelo. Jméno není jen mrtvé slovo, ale žije vlastním životem a tak jak vstupuje do svých nositelů, samo z nich čerpá a vstřebává jejich osobnost, jimi se obohacuje či naopak oslabuje. Podle nauky nomenologie jméno prochází v různých obměnách časem, mění se, prodělává jistý vývoj, jistou evoluci.
Jména původu předkřesťanského byla „náčelnická“, která vznikala při iniciačních obřadech jako jména knížecí, která měla někomu vládnout. Jména byla původně tvořená s úmyslem vyjádřit nějaké vlastnosti a schopnosti pojmenované osoby, její vnější rysy, např. u mužů sílu, bystrost, bojovnost, u ženy krásu, nebo vyjádřit životní pověření nositele jména, čím je a jestli má být zvlášť obdařen nebo jak si má počínat. Bylo tedy vytvářeno podle určitého člověka a pro něho, jako např. u knížat, panovníků, vojevůdců.
Na Uhrách šlechta dovolovala svým oblíbeným poddaným přijmout její jméno, avšak s drobnou změnou. Šlechtická jména končila na „- y“, pro poddané byly pak s koncovkou „- i“. Podle posledního písmena tak můžeme dodnes poznat u Maďarů a četných Slováků, zda pocházejí ze šlechtického rodu nebo z rodu panského služebnictva.
Pojmenování dítěte po rodiči nabývalo od středověku volnější varianty, např. jméno bylo zvoleno po dědečkovi či babičce. Ve šlechtických kruzích jména zdůrazňovaly hlavně rodovou souvislost a přihlášení k předkovi, jehož jméno se těšilo vážností. V kruzích měšťanských i lidových (zejména selských) výběr jména představovalo taktéž ctění zakladatele rodu, živnosti, hospodářství. V 19. století tato volba zdegenerovala v jistou formu užitkářske vypočítavosti (např. převzetí jména po bohaté tetičce v zahraničí).
Od počátků 20. století do volby jmen vstupovala móda, takže tzv. „vesnická jména“ šla do ústraní. Dnes jsou naopak oblíbenější evangelická a apoštolská jména, rodiče se řídí podle toho, aby se jména dobře vyslovovala, aby měla mnoho zdrobnělin, aby bylo zajímavé a neotřelé.
Nomenologie upozorňuje právě na tento volný výběr jmen, který má svoje rizika. Jsou totiž jména, která mají vyhraněnou vlastní působnost, ovlivňují svého nositele po svém a rodiče neznalí těchto složitějších nomenologických zákonitostí mohou vlastnímu potomkovi udělat medvědí službu. Nomenologickou enegií je míněná síla, s jakou jméno působí na svého nositele, jak ho ovlivňuje a jakým směrem ho vede, ale také jaké požadavky na něj klade. Potenciál jména se předává na nositele u každého v jiné míře, protože tato energie je závislá na předpokladech toho, kdo jméno má. Určitá zvlášť energeticky výrazná jména mají své vlastní charisma.
V naší zemi se užívají jména různého původu. Hlavně jsou to jména slovanského původu z dávnověku, kdy ještě převládala jednojmennost. Slovanská jména byla zpravidla složená ze dvou významových základů, stejně je tehdy vytvářeli Řekové, Germáni a jiné etnické skupiny. Taková jména vyjadřují vznešené představy, přání, výzvy, vlastnosti.
V současné době se hodně používají cizí jména původu hebrejského, řeckého, latinského a německého.
♥
Hebrejská jména:
(vedle náboženských významů se u nich objevují i motivy přírodní, označující lidské vlastnosti)
JAKUB (druhorozený), MATOUŠ, MATĚJ (boží dar), ADAM (pozemšťan), JAN (bůh je milostiv), JOSEF (přidávající), MICHAL, DANIEL, MARTA, ANNA, MARIE, EVA, ALŽBĚTA, ELIŠKA.
Řecká jména:
(původem složená = užívána svobodnými Řeky a jednoduchá = patřila otrokům – označovala zaměstnání, postavení lidí, tělesné i duševní vlastnosti)
ALEXANDR (obránce mužů), FILIP (milovník koní), JIŘÍ (rolník), ŠTĚPÁN (ověnčený, vítěz), IRENA (mírumilovná), BARBORA (barbarka), KATEŘINA (čistá, cudná).
Latinská jména:
(označovala původ a různé tělesné nebo duševní vlastnosti)
MAREK (bojovník), LUKÁŠ (z Lukánie), KLEMENT (vlídný, milostivý), MAGDALENA (z Magdaly), KLÁRA (jasná, slavná), KAMIL (obětní chrámový služebník).
Románská jména:
(vznikla z latinského jazyka a pokročila v dialektickém dvojslabičném rozvoji)
(španělská – ELVÍRA, KARMEN, ALOIS, SANDRA, IZABELA, FRANTIŠEK)
(francouzská – RENÉ, IVETA, IVONA, NIKOLA, ANDREA, SIMONA)
Germánská jména:
(původ od nejstarších dob německých mnichů, rytířů a kolonistů, manželek Přemyslovců – jména složená, tvořená ze základů označujících vládu, sílu, bohatství, silná zvířata)
JINDŘICH (pán domu, otčiny), OLDŘICH (vládce dědičným statkem), BEDŘICH (mírumilovný vládce), KONRÁD (smělý rádce), VILÉM (ochranou je má vůle), KAREL (svobodný muž, chlap), OTAKAR (střežící majetek), ADOLF (ušlechtilý vlk), RUDOLF (slavný vlk).
(keltského původu jména – BRIGITA, ARTUR, RONALD, OSKAR, ALAN)
(maďarského původu jména – ILONA, ARANKA, MARIKA, TIBOR, ZOLTÁN)
♥ ♥ ♥
Období do 13. století:
V době pohanské, slovanského dávnověku panovala jednojmennost.
Volbu jména ovlivňovala víra v jeho význam. Jméno nesloužilo jenom k rozlišování osob, ale pociťovalo se jako důležitá součást osobnosti, ztělesňující vlastnosti svého nositele. Pokud dostal vnuk jméno po dědovi, jeho vlastnosti v něm měly ožít. Jméno mělo ochránit před nepřízní osudu, před smrtí a zlými démony. Užívala se hlavně jména slovanská. Byli pojmenovávaní hlavně dospělí lidé, šlechta, vládci. Složená jména byla vyhrazena urozeným, knížecí rodině (BOLESLAV, VÁCLAV, LUDMILA, DRAHOMÍRA) a šlechtě (MEČISLAV, BUDIVOJ), jednoduchá jména užíval poddaný lid (DOBROŠ, CHVAL, ODOLEN).
Od 9. století, kdy začalo k nám pronikat křesťanství, přineslo vlnu jmen křesťanských (BOHUSLAV, KŘIŽAN, DANIEL, JAN, JAKUB, ONDŘEJ), potom řeckých i latinských jmen.
Období od 13. do 18. století:
V této době dochází k velkému rozšíření křesťanských jmen, slovanská jména ustupují do pozadí.
Od 14. století převládalo užívání jmen podle volby určitého světce a lidé si tím chtěli zajistit jeho ochranu (VÁCLAV = patron českého národa, JIŘÍ= patron rytířů, HUBERT = patron lovců, BARBORA = patronka horníků).
Od 16. století se směla užívat jména pouze původu římského a byla rozdělená stavovsky (podle společenských vrstev). Ve městech i na venkově se používala jména (JAN, MIKULÁŠ, TOMÁŠ, MATĚJ, MAREK, MARKÉTA, KATEŘINA, ANNA, KLÁRA), šlechta používala (ALBERT, HEŘMAN, JAKUB, OLDŘICH, JAROSLAV, ELIŠKA, DOROTA, ŽOFIE), u měšťanstva se používala jména (ALEŠ, JITKA, DIVIŠ, MARTA).
Období od 19. století:
Dochází k oživování slovanských jmen a používají se jména složená (KRASOSLAV, PRAVOSLAV, MIROSLAV, LADISLAV, STANISLAV, JAROMÍR, SVATOPLUK, RŮŽENA).
Období od r. 1945 dodnes:
Dochází k velkým změnám, jména se již nerozdělují podle stavovského uspořádání (společenských vrstev), mizí vliv církve a zachovávají se rodinné tradice. Výběr jmen je usměrňován matričními předpisy a uplatňuje se v něm dobová obliba, móda a vkus, veškeré dění kulturní, společenské či politické. Oživují se jména jako (MARTIN, JAKUB, MICHAL, TOMÁŠ, KATEŘINA, MARKÉTA, BARBORA, ZUZANA, LUCIE). Vlivem rozšíření mezinárodních styků se objevují u nás i orientální jména (ARAM, FARIS, LEJLA), móda ovlivňuje spíše ženská jména níž mužská.